Jak Dlouho Ještě Budem Zrát

Už je to hodně dávno,
co vyhnali nás z ráje,
s plamenným mečem za vrata
- "Jděte a zrajte, pláňata!"
A tak tu tedy zrajem.
Říkáme od té doby:
"My dozrajeme časem,
skryjeme rány jizvami.
- Vždyť nejhorší je za námi!"
Kdo ale přitom ptá se:
"Jak dlouho budem říkat 'kdyby',
a potom dělat stejné chyby,
jak předtím nejmíň tisíckrát?"
"Jak dlouho budem kalit vodu,
jak rybám, tak i svému rodu?"
"Jak dlouho ještě budem zrát?"
Míváme občas dojem,
že už se sotva leknem,
že máme jistou zkušenost
a dobře víme, kdy říct "Dost!"
Tak kdy to tedy řeknem?
Jak dlouho budem shánět zbraně
a maskovací sítě na ně?
- Vždyť hloupost nelze maskovat!
Jak dlouho budou vojska v sedle,
než pochopíme, jak jsou vedle?!?
Jak dlouho ještě budem zrát?
Jsme plody jedné Země,
jen jediného 'Stromu'!
Kdy asi všichni poznáme,
že jiný 'Strom' tu nemáme?
Kdy dozrajeme k tomu?
Je psáno v jedné moudré 'Báji',
že všichni už jsme dávno v Ráji.
Proč toužit někam do nebe?
My budem zrát jak v lánech zlato,
až jednou ráno přijdem na to,
jak vyzrát sami na sebe.
Jak vyzrát SAMI NA SEBE!
(...)