Stvanice

Pták, vylekaný slovem, vlhkými křídly máv.
Teď v skrytu lesní rokle, se shromažďuje dav.
To ocelové ráno, má spiklenecký vzduch.
Když zvolna houstne zástup, je kde kdo dobrodruh.
Ten přišel s halapartnou, ten svírá žabikuch.
A všichni už se těší, až udělají kruh.
Jak honci stát, jak honci stát.
Koho dneska budou asi lesem štvát.
Když ze všech stran se blíží, a s ryčným pokřikem.
Krk bez děky se zvírá a rozvírá se zem.
I létající myši teď opustili krov.
A následují lovce, jimž z očí blýská kov.
Už křísli jiskry zášti a hvízdli kulky slov,
prí přibíjí svou oběť jak předtím spoustu sov.
Na křídla vrat, na křídla vrat.
Ja tuším, tuším koho vydali se štvát.

Už vím, že pasou po mně, to já sem obětí.
Tak tajím dech a tišě se krčím v doupěti.
Když slyším lesní rohy a vidím fábory,
chci obrnit se klidem a žít všem navzdory.
Vtom slyším smečku pomluv, ty podlé potvory,
jdou po mé stopě, vyjou psy přímo u nory.
Je líp se vzdát, je líp se vzdát.
Líp zdechnout rovnou, než se nechat štvát.
Co se to ale děje, ta tlupa táhne dál,
to ne mne ale tebe chtějí vzít si na paškál.
Vždyť říkají tvé jméno, ta řeč má zvláštní šmak,
ja pomyslím si správně, jen ať ti vytřou zrak.
Byls odjakživa morous a vúbec divnej pták,
a proto chytnu vidle anebo aspoň hák.
A pevnej drát, a pevnej drát.
Hej hoši, jdu s váma, budem lidi štvát.