Amfora

K malému oknu do dvora
nemocí svojí přikována
vyhlížet chodím doktora.

Dole však stojí amfora,
na které sedí černá vrána,
svůj vraní výsměch krákorá.

Sklem okením horké čelo ochladím.
Čím však zadržím slzy, co hloupě roním.
Vím, nechci víc, jen slyšet tě tu jít.
Tím snad zastavit svůj pláč.

Stihla mě střela Amora,
teď po ní zeje ve mně rána,
které je třeba doktora.

Jsem jako puklá amfora,
na které sedí černá vrána,
svůj vraní výsměch krákorá.

Pukla jsem vzteky, tak to bývá.
Někdo jde jen tak kolem, sotva ví,
že raněn láskou, zpátky se nepodívá
a vraní skřeky ty to nespraví.

Asi mi chybí pokora,
že chci být hodně hodně milována.
Snad je to příliš pro tvora,
který má okno do dvora,

na kterém stojí amfora a
na ní sedí černá vrána,
která svůj výsměch krákorá,

že jsem jak puklá amfora,
znova a znova slepována
a moje otevřená rána,
a moje otevřená rána,
marně čeká doktora.