Dívka Z Obrazu

Kolikrát jsem stál tam před tím krámkem kde mě hřál i mráz
V myšlenkách jsem kráčel starým zámkem jenom já a čas
Kolikrát když slunce vlídná zář zvládla
ze starého rámu dívčí tvář mě zmátla
Dívčí tvář jak růže ukrytá v šálu okrovým
Čekal jsem že dá mi znamení zbytečně
dívala se na mé trápení netečně
Přesto jsem ten obraz toužil mít v podkroví
Přišel náhle pán a obraz koupil
snad ji má teď rád
Jen já vím, že vůbec neprohloupil, ale můžu spát
Nehledám už úsměv neměnný z plátna
táhle krása bývá u ženy málo platná
Sny že dívku láska oživí, nám pominou
K obrazům snad můžeš lehce vzplát
je zvláštní, nemohou ti zpátky lásku dát
s tvou vášní, malíři mi tohle rouhání
jistě prominou
Kolikrát když slunce vlídná zář zvládne
pokaždé mě krásná dívčí tvář zmátne
nemusí mít ani nádherný šál okrový
Nečekám už tajná znamení zbytečně
Teď už vím kde láska pramení skutečně
Teď už vím, že na mé znamení odpoví
Ná, na, na, lá, la, la, lá,
Ná, na, na, lá, la, la, la,
Na, na, ná, lá, la, la, lá,
Na, na, na, la, la, lá
Na, na, lá