Zimostraz

Jak dým zvedlo se ticho,
zlostnej opar mlčení.
To splín oznámil příchod
varovným prstem vztyčeným.

I taková je nekdy tvář noci,
i když tě nesoudí, netrestá.
Prostě máš jen mizernej pocit,
že je to škaredá nevěsta.

Pár slov, půlka věty,
šálek nudy, cízí muž,
trapná lež místo květin,
škoda mluvit, bylo hůř.

I taková už bývají rána,
když není z blýskanic úniku.
A tvým snům vyzvání hrana
varovným štěkáním budíků.

Co na to říct, vždyť už toznáš.
To, co se řítí kolem nás, je čas.
V domě, kde sníh střídá mráz,
místo růží vyklíčí zimostráz.

Zatímco čas drtí tvý kosti,
plíce trhá věčnej strach.
Jen vzduch nabitej zlostí,
až malém cítíš střelnej prach.

Taková je někdy tvář lásky,
i takovou mívá někdy tvář.
Kolem úst má dvě stejný vrásky,
obě pro smích i pláč.

Z tvých snů zbylo dost málo,
vlastně už není z čeho brát.
A jen bůh ví, co se stalo,
jak se to vůbec mohlo stát.

Taková je mince v tvý dlani,
nemá žádnej rub a nemá líc,
hradní stráž zavřela brány
v zámku v záchodě právě klíč.

Co na to říct, vždyť to znáš.
To co se řítí kolem nás je čas.
V domě, kde sníh střídá mráz,
místo růží vyklíčí zimostráz.