Já Tam Byl (Live)

Vy, kdož máte uši k slyšení a oči k dívání,
Všichni lidé dobré vůle, slyšte moje zpívání
Chci vám vylíčit příběh smutný jako život sám
O tiché bolesti, kterou na duši mám

V městě Olomouci, v starobylé metropoli Hané,
Se narodilo dítě samým ďáblem znamenané,
Neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu
Mělo na tváři svý jsouce nezrozené v Kristu

Jeho ubohá matka, jejíž jméno není známo,
Jej položila ke zdi kaple na chladivý mramor,
Aniž řekla komu o tom, aniž zmínila se muži,
Který její tělo ke své rozkoši jen užil (Yeah)

Seděl jsem vedle ní ve špinavym bordelu,
Jenom tiše plakala a držela mě za ruku
Na sobě neměla nic a měla dělat robotu,
Měla se mile usmívat a prodávat nahotu

Dítě nalezeno bylo mrtvé druhého dne z rána.
Kněz řekl, že tak zněla vůle všemocného Pána
A soudní lékař suchou řečí policejní češtiny
Napsal, že smrt nastala podchlazením v noci, zhruba ve tři hodiny

Ale, netoužila po ničem, než po chvíli ticha
Přitiskla se ke mně, začala mi šeptat do ucha,
Že už nemůže dál, že ztrácí víru ve všecko,
Vyprávěla o tom, jak jí zaškrtili dětsko

Oné noci já v tamtěch místech jsem byl,
Avšak jiné sem věci dělal, zpíval a pil
Dvacet metrů stranou kaple, na lavičce s láhví vína,
Jsem zpíval a tvou blůzu rozepínal

Co mu povídala pěkný věci o svym manželi,
Co po ránu jí probouzí hned pěstí do hlavy
A její rodiče, že po porodu jí hned odhodili.
Dvacet let jí bylo a už jí docházely síly

Svlíkni si košilku, lásko moje,
Do rána bílého daleko je,
Do rána bílého ještě kousek,
Krásné je, když lidi milujou se.

Já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova,
Před jejím pohledem už nedalo se vůbec nikam schovat.
Pak si lehla na postel a začla usínat,
Zeptala se, jestli se o ni můžu postarat.

Jaký sen se mu zdál, na co myslelo k ránu,
Když vychládalo jeho tělo v bílém povijanu,
Zda vidělo tmu, zda vidělo hvězdy,
Tváří k obloze a hlavičkou ke zdi.

Pak už nevnímala a já přes ni položil deku
Vyšel jsem do noci ven a dusil v sobě kus vzteku
Myslel jsem na její strach, na každou její ránu,
Jaký sen se jí zdál a na co myslela k ránu

Jistě slyšelo můj hlas, který parkem zněl.
Jistě volalo a já ho neslyšel.
Já ho neslyšel a nešel tam, kam jít bylo nutné.
Od té noci mé písně jsou bez výjimky smutné

Nechal jsem jí tam ležet a šel pomalu domů.
Proč sem jí nevytáhl pryč z těch pekelnejch drápů?
Chtěl jsem si jenom užít, nevěděl, co bylo nutný,
Od tý doby jsou mý písně bez výjimky smutný

Čas odnáší naší bolest zvolna nahoru
A hanácká rovina se táhne k obzoru.
Jako prsty se k nebi tyčí olomoucké věže,
A to já jsem byl, kdo tam na mramoru ležel

To já byl, to já byl, ne to já byl
To já byl (Ja tam taki bylo)
I já byl, a-ha (Já jsem byl...)