Lenka

Já budu tím, kdo se v posledních řadách brání hromadným shromážděním,
podrážděný vším tím hemžením.

Uražen, přesto toužím být uviděný
a tak svlékám duši aspoň do půl těla,
taky by jsi měla.

Jsem napůl pozér a všechno se mi dvojí,
stojím tu bez účasti, všechny svý části
drolím do slov, chycen v pasti.

Já dobře vím, že v sobě nic nezměním.
Mezi námi stěna tenká,
nadechni se, už jsi velká.

Lenka, Gavrilo Princip mýho intimního světa,
stačí jedna věta a přístav potopen.

Lenka, osobní likvidační četa, půlnoční silueta,
jak nejistá stává pod oknem,
když prší.

Jak melodie hrací skřínky
schovává vzpomínky, jež dobarvíme časem.
Co my dva zmůžem bez maminky,
dvě snivé děti s rozechvělým hlasem.

Lenka, náplast na bolení hlavy,
noční osvětlení Prahy,
vše skutečné, jak říká, stejně není věčné.

A když jí víno zbarví tváře,
říká ano bez faráře
a kusem celofánu zdobí k ránu svatobránu.

Svírá mý svědomí jak zbraně,
když moje třesoucí se dlaně
jí bloudí tělem k místům určení.

Ne není, ne není jiné vysvětlení.
Po ranním tlení noční korespondence Lence.
Jen se koukni, svět se mění,
ale my dva jak dotek bez chvění.