Sentiment na tri body

Zdalipak oči básníka,
jež slovy dotýká se hvězd,
vnímají tytéž barvy
nad střechami měst?

Zdalipak srdcem proutníka,
tedy jestli nějaké má,
zdalipak jím tatáž krev
jako v mém obíhá?

Ptám se i tebe, Bože,
jestli vlastně někde jseš.
A jestli jo, koukáš z lóže,
anebo z prašných cest?

Zdalipak se ptákům v nebi
taky zdají sny,
když s anděly dolů hledí
a počítaj' naše dny.

A komu patří všechna láska
a komu příkoří,
proč jednomu oheň praská
a druhému nehoří?

Otázky se časem množí,
já pořád žiju, to je boží!

Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme tady na zemi.

Proč si města ukusují z polí
a mizí kouzla starých míst,
proč je pán, kdo sám se zvolí
a tím spíš je si sebou jist,
kolikrát je člověk na světě,
než se naučí mít rád
a proč je podzim zrovna po létě,
jinak nic nemá pevnej řád,
proč máš oči v barvě topasu
a srdce z kamene,
proč on tě smí držet u pasu
a mně pořád říkáš ne?

Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme k sobě stvořeni.

Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme tady na zemi.