Ticho jako v kostele

Dva pruhy rudejch světel se táhnou krajem temně,
všechny vedou pryč, žádný směrem ke mně.
Sedím doma sám a koukám na silnici,
vidím okna rám a nad kurtama vinici.

Sedím na posteli a ty jsi daleko,
je mi strašně smutno a jsem na měkko.
Je tu jenom ticho jako v kostele,
jedna zabalená taška vedle postele.

Taška plná věcí, hlava plná pojmů,
zážitků, pocitů, přání a dojmů.
Chtěla by to říct, ale není komu,
možná třeba vrbě nebo jinýmu stromu.

Pořád sedím na posteli, pořád jsi daleko,
pořád je mi smutno, pořád jsem naměkko.
Pořád je tu ticho jako v kostele,
je tu jen ta taška vedle postele.

Už celý týdny si nepovídáme,
je teda pravda, že se občas vídáme.
Třeba ráno a večer a večer a ráno,
a to je všechno, prostě není nám přáno.

Ale proč sedím na posteli, proč jsi daleko,
proč je mi smutno, proč jsem naměkko.
Proč je tu ticho jako v kostele,
když celou dobu sedíš jen na druhý straně postele.

Vedle mě...
Na druhý straně...
Tý samý, stejný postele...